Dolní Moravice

Počátky založení obce

V první části se budeme věnovat nejstarší historii obce Dolní Moravice, která je ukryta v konci 13.století, kdy byla založena olomouckým biskupem Brunem ze Schauenburku (1240–1281) roku 1258. Tento biskup je domnělým zakladatelem obce a mystifikací regionálních německých historiků, aby zřetelněji byla potvrzena starobylost zdejšího německého území.

Velká většina Rýmařovska byla zbožím zeměpanským, které nebylo vkládáno do zemských desek a o něm se jen velmi málo mluvilo v soudních knihách. To je pravá příčina, proč pramenů k tomuto období je tak málo. Na počátku 14. století byla v proudu již druhá kolonizační vlna. Z dalších vsí lesního panství huzovského chybí v seznamu Moravice a Veveří, které byly zřejmě vysazeny za další (třetí) kolonizační vlny mezi 1320–1350, ale před polovinou 14.století, které drželi na počátku 14. století páni v pozdější době vystupující pod jménem ze Sovince. Na kolonizaci velkého lesního bohatství, které až dosud bylo využíváno pouze k lovu, se nepodíleli jen Němci, jak se snažili místní historikové prokázat, nýbrž – a to přibližně stejnou měrou – i Čechové.

První písemná zmínka o Moravici je, jak známo, z papežské listiny papeže Klementa VI. datované 12. dubna 1351 k nově zřízené diecézi litomyšlské. Jméno vesnice mohlo být odvozeno od "Moor – Au" (močál, bažina - louka, luh).

Další zmínka o vesnici Moravice, je v souvislosti s tažením krále Matyáše Korvína v roce 1474, kdy obec byla vypálena a později znovu osazena. První osobou v obci byl rychtář – fojt, který u nově zakládaných obcí fungoval jako lokátor, to je osoba, která od pána dostala největší statek a měla za úkol provést vlastní osídlení vsi.

Majetkoprávní postavení rychtátů na sovineckém panství a tyto výpisy svobody měly pro každou rychtu nesmírný význam. Např. dolnomoravická rychta obdržela známé privilegium na své svobody při kolonizaci vsi v roce 1530 od pana Voka Pňovského ze Sovince. Rychtář si je dal znovu potvrdit v roce 1580 od Vavřince Edera ze Štiavnice a v roce 1600, zřejmě na žádost zdejšího rychtáře Martina Schwartzera, je znovu potvrdil Jan starší Kobylka se svou ženou Annou Ederovnou. Jako každý poddaný, musel i rychtář platit zemskou berni a v případě války byl povinen vypravit jednoho zbrojného oře, z čehož se mohl vyplatit 5 kopami grošů. Byl osvobozen od všech robot, ale musel vrchnosti odvádět roční činži za udělení svobod včetně práva odúmrtí. Činže byla u většiny vrchnosti jednotná: o Vánocích dvě slepice, o Velikonocích jedno vepřové plece na sv. Martina jedna krmená husa. Noví usedlíci osvobozeni od těchto dávek na 12–16 roků. Obě vesnice byly řádové lesní vsi ve formě lesních lánů, to znamená, že za selskými staveními se táhla pole až k další katastrální hranici.

Selské usedlosti měly dvoustřešní formu, t.j. obytný dům a stáj pod jednou střechou, stodola pod druhou. Na selském dvoře byli koně, hovězí dobytek, prasata a kozy, vedle drůbeže, husí, kachen, popřípadě holubů. Kolonizační vlna z poloviny 16. století měla význam, že teprve tehdy byla většina nynějšího Rýmařovska poněmčena. Pustá půda se kolonizuje a potvrzují se svobody, které byly dány poddaným. Platilo to zejména o odúmrtí (právo feudálovo na statek takového poddaného, který zemřel bez přímého dědice). Dokladem toho jest privilegium na odúmrť, které vydal s datem na Moravské Třebové ve středu po sv. Jití (29. dubna) 1573 Jan z Boskovic pro Moravici.

Listinou dostali obyvatelé Moravice svobodu odkazovat za zdravého života i na smrtelném loži, komu se jim líbilo, s podmínkou, že poslední vůle bude vykonána u přítomnosti rychtáře a starších obce. Kdyby někdo zemřel bez poručenství, tu jeho statek měl připadnout nejbližšímu příbuznému. Kdyby takového nebylo, měl statek připadnout obci, která jej měla použít k obecnému dobrému. Kdyby kdo statek dědil a sám se na něm neusadil, pak byl povinen osadit jej člověkem, který by feudálovi vyhovoval. Pokud statek nebyl osazen, nemělo být z dědictví nic odnášeno z obce. Za takovéto odúmrtní právo mělo se platit z každého lánu o sv. Jiří 4 groše bílé.

Uvedenou listinou dostali Moravičtí také odpuštění od robot, ovšem za plat. Byli totiž povinni robotovat k dvorům na panství sovineckém a každý usedlý byl povinen přivést 6 vozů palivového dříví do sovineckého zámku. Poněvadž pro vzdálenost obce od Sovince a od nejbližšího dvora grunářovského (dnes obec Kněžpole) byl přílišná, měli za tyto roboty platit z každého lánu dva zlaté a 4 groše bílé o sv. Janu Křtiteli a polovic o Vánocích. Zůstaly jen roboty při panských honech a povinnost zabitou zvěř a lapané ryby odvážet, kam se jim poručilo. Dále byli poddaní z Moravice povinni robotovat k grunářovském dvoru nebo jinde, kde se jim rozkáže, žnutím jeden den, o sv. Michalu měli, dát 30 slepic. Zahradníci měli žnout jeden den při dvoře a v době potřebí byli povinni konat roboty, kterých bylo právě třeba. Celá obec odváděla jednou v roce, o sv. Martinu, dobrou krávu nebo místo ní 1 1/2 kopy a 6 grošů. Za odúmrť platilo se z každého lánu 4 groše, za hlásku na zámku sovineckém každý 4 groše o sv. Janu a 4 groše o Vánocích. U vsi byl potok Morava a v něm dosti červeňáků (drobných ryb) a pstruhů a dva potoky zvané Moravice, v kterých bylo stále dosti pstruhů. Dále byly u Moravice louky pod platem, z nichž vycházely 4 kopy grošů. Lesů užívalo se pálením popela k pile, z čehož byl užitek 2 kopy grošů. Moravičtí měli právo pást dobytek v lese, načež z každé usedlosti se předlo po půl klubka lnu. Všichni podruzi platili místo předeni lnu po 1 groši českém.

Národnostní poměry v 16. století, v době pánů ze Sovince a Boskovic, zjišťujeme ze zachovaných listin pánů ze Sovince. Listiny byly sice psané v jazyku vydavatele, nikoliv příjemce, přesto je z lokačních listin patrné, že německé obyvatelstvo bylo v Moravici a v Jiříkově. Položíme li si na základě znalosti stavu poddanských usedlostí na sovineckém panství (jeho horní části, kam patřila i Moravice) otázku, zda je možno zde mluvit o nějakém velkém selském blahobytu, musíme opakovat – pro zdejší horské sedláky byl takový blahobyt zcela neznámou věcí.

Důležitou roli zde hrála i tvrdá horská příroda a nejrůznější živelní pohromy.V této souvislosti si zaslouží citaci skutečnost, že z hospodářského příslušenství zanechal kromě slámy pouze hnůj, jenž zaujímal na dvoře horského sedláka vzhledem k chudé půdě důležité místo a je v zápise (předání vesnické fary), na čestném prvním místě.

Náboženské poměry se změnily zejména v osobě majitele panství. Pánové Kryštof a Václav z Boskovic byli předními přívrženci protestantismu a horlivě jej podporovali mezi poddanými. U pánů z Boskovic hrály důležitou úlohu v jejich náboženské příslušnosti hospodářské důvody – urvat něco z rozsáhlého a na Moravě ani husitskými válkami nedotčeného církevního majetku. Je vidět, že tehdy platná zásada "Cuius regio, eius religio" (Čí vláda, toho i víra) se vztahovala i na sovinecké panství, kde tehdy byly pro nastolení luterských pastorů zvláště vhodné podmínky. Další farností sovineckého panství byla farnost dolnomoravská. Kniha ordinovaných ve Wittenbergu nám říká, že farnost byla již na rozhraní šedesátých a sedmdesátých let 16.století v protestantských rukách – roku 1564 povolil papež pro Čechy a Moravu přijímání pod obojí. Jako pastor sem byl ordinován Leonard Kindler z Rýmařova. Kindler po vychození školy v Olomouci a Kroměříži působil nejdříve v Brunzejfu (Rýžovišti), odkud byl rychtářem a konšely obce Moravice povolán ke kněžskému úřadu. Dalším významným dolnomoravickým pastorem byl Jan Albrecht (Albrechtus, též Alberty), který zde byl slavnostně instalován v roce 1586. Pocházel z Cukmantlu (Zlaté Hory), kde také před svou ordinací působil jako učitel. Za něj byl v Dolní Moravici vystavěn nový kostel, který byl slavnostně vysvěcen v roce 1595. Rok předtím koupili dolnomoravičtí a hornomoravičtí farníci svému duchovnímu pastýři novou faru - grunt jistého Martina Sponera za 250 zlatých. Současně prodali dosavadní farní dvůr za 108 zlatých. Alberty působil v Moravici až do své smrti v roce 1620.

Nástupce pánů Ederů ze Štiavnice, Jan starší Kobylka z Kobylího, společně se svoji ženou Annou Ederovnou ze Štiavnice byli rovněž horlivými luterány. První stavbou podniknutou za něj byla stavba kostela v Dolní Moravici v letech 1592–1593. Stála, jak nám jak přesně zachycuje kniha kostelních účtů moravické farlosti, 408 tolarů, 8 grošů a 3 denáry. Náklady spojené se stavbou nesly všechny obce farnosti – Dolní a Horní Moravice a Malá Štáhle. Zápis je zajímavý tím, že nám ukazuje, jak sami farníci nesli na svých bedrech všechny výlohy spojené s farou a jejich duchovním správcem. Farářem zde byl i Alois Kryštof Lautner.

Zprávy kronikářů ze 16. století zaznamenávají epidemie moru, i když se tyto je okrajově týkaly sledovaných obcí. Příčiny byly ve stavu hygieny, o které jsme ve městech celkem podrobně informováni, a stupeň hygieny ve vesnicích byl jistě horší. Rýmařovští kronikáři nám hlásí takovou velkou morovou nákazu v roce 1556. Denně prý umíralo ve městě 26 osob. Brány města musely být uzavřeny a obyvatelé byly nuceni setrvávat ve městě, neboť přestrašení poddaní v okolích vsích se báli přenesení této zhoubné choroby a hrozili, že město vypálí a tak odstraní ohnisko nákazy.

Počátky školství

Podle listin farního školního archivu nesla zdejší škola jméno "Farní škola ve Velké Moravici". Místo, kde stála, znáno není. Staří lidé vyprávějí, že podle mínění jejich předků byla prý evangelická škola tam, kde je dnes hospodářská budova č. p. 17. Od prvního označování domů (1772) má škola č. p. 40. Prvním učitelem, jehož známe, byl David Weinolt, který sám v roce 1593 zhotovil pro nový kostel školní lavici. Je tedy zřejmé, že zde tedy nestála samostatná školní budova, nýbrž se vyučovalo v kostele (v sakristii) nebo na faře. O rok později je totiž v knize kostelních účtů zaznamenáno vydání za postavení dvou kamen na faře.

V té době došlo asi ke stavbě samostatné dřevěné školní budovy, která měla sklep, verandu, předsíň, 1597 přistavěnou stáj, dřevník a byla při ní dost veliká zahrada. Nic se nedozvídáme o vnitřním vybavení. David Weinolt zastával funkci učitele vedle svého řemesla. Učitelé-řemeslníci byli tehdy běžným zjevem. Stačilo ostatně, že uměli číst a psát. Neměl příjem ani z tlučení do varhan, neboť kostel varhany neměl, jak se uvádí v inventáři roku 1628. Že moravičtí usedlíci byli spokojeni je vidět z toho, že svoji funkci zastával plných 38 roků (1593–1631). Roční věcné výdaje na školu a část příjmů učitele byla dávána z kostelní pokladny. Hlavním příjmem učitele byl výnos z polí a luk, které byly ke škole přikázány a které učitel obdělával vedle svého řemesla. Nedělalo to učiteli žádné potíže, neboť vyučování se odbývalo pouze v zimě. Učitel dostával od rodičů i tzv. školní peníze – příjem zcela nepatrný. Moravický učitel dále dělal i zvoníka při dolnomoravickém kostele, za což dostával z kostelních peněz ročně 1 tolar a 15 grošů a další 2 groše na tuk a na mazání zvonů. Rovněž vedl kostelní účty za roční odměnu 1 tolar. Varhany jsou ve zdejším kostele zmiňovány až v roce 1701. Při té příležitosti byla uzavřena smlouva podle níž jsou obce Dolní a Horní Moravice a Malá Štáhle povinny vyplácet kantorovi ročně 6 tolarů platu za tlučení do "positivu" (malé varhany).

V roce 1732 založil dědičný rychtář Johann Wilhelm Hofaman nadaci ve prospěch kantorů, kteří museli za to vodit v létě děti k soše Nejsvětější Trojice a zde s nimi konat litanie a jiné zbožné modlitby.

V létech 1805 a 1806 byla postavena stávající školní budova, neboť dosavadní byla značně zchátralá. Po dobu výstavby se vyučování konalo v domku pro výměnkáře u Franze Mayera (dnes č. p.122). Podle říšského zákona ze 14. května 1869 byla zdejší "Farní škola ve Velké Moravici" změněna na "Dvojtřídní národní školu v Dolní Moravici" a vedoucímu školy byl přiznám plat 600 tolarů ročně. Tím převzal stát dozor nad školou a odměňování učitelů. Příjem učitele činil 300 zlatých. "Jelikož byla Malá Štáhle přifařena školou k Dolní Moravici, měli kantoři velice obtížnou službu, kterou ale nebrali vždycky zcela vážně, neboť ani nemohli. Proto se ohlíželi po pomocníkovi. Již v roce 1805 je zmiňován školní pomocník, který je později nazýván podučitelem. Školní pomocníci podléhali učiteli, na jeho dobrotě byli závislí. Často zastávali službu v Malé Štáhli, kam museli docházet několikráte týdně. V zimě na tři v létě na čtyři půl dny. Jejich příjem byl skutečně malý. Do roku 1839 dostávali 20 zlatých, do roku 1850 30 zlatých a od té doby 40 zlatých." Školní pomocníci v Dolní Moravici měli bezplatnou stravu, zaopatření, prádlo a ubytování – ve školní učebně. Zajišťovali pro svého přísného pana učitele "zpívání Ave Maria," samozřejmě bezplatně, opisovali mu noty, štípali svému pánu a mistrovi dřevo, pomáhali mu při žních a výmlatu, sekali trávu a vykonávali jiné podobné práce. Všechno pochopitelně zadarmo, pokud byli u svého představeného v nemilosti. Rodiče žáků, kteří měli uznání, darovali školnímu pomocníkovi sem tam nějaký dárek, kromě obvyklých příspěvků na Nový rok a Zelený čtvrtek, nebo na něj zaseli míru lnu. Pomocník také hrál na tancovačkách, obsluhoval při křtu, účinkoval při svatbách a pohřbech, kde si občas přišel na malé kapesné.

V roce 1873 byla výnosem moravské zemské školní rady ze dne 7. července č. j. 13972 přidružená škola v Malé Štáhli oddělena od Dolní Moravice a povýšena na samostatnou jednotřídní národní školu. V roce 1874 povolil zemský školní rada vyučování ručních prací pro dívky. Ačkoliv měla zdejší škola už desetiletí dvě třídy, disponovala pouze jednou jedinou učebnou. V roce 1880 se konečně přistoupilo k rozšíření stávající školní budovy. Z bývalého bytu nadučitele se udělala učebna pro druhou třídu a nad střední částí budovy bylo postaveno patro, ve kterém byl zřízen hezký byt pro nadučitele. 4. října téhož roku byla škola vysvěcena místním farářem, kterým byl Dr. Gregor Frey. Kvůli dlouhé cestě do školy, kterou měli žáci z Horní Moravice, povolil moravský zemský školní rada oddělené vyučování, podle něhož v každé třídě se vyučovalo jedno oddělení dopoledne a druhé odpoledne.

Ve školním roce 1889–1890 dosáhla škola svého nejvyššího počtu žáků, totiž 192. Ze všech školou povinných žáků bylo z Dolní Moravice 119 a 53 z Horní Moravice, 20 z Horního Václavova. Potom žáků stále ubývalo, až byl v roce 1906 dosažen nejnižší stav 139 dětí. V roce 1915 navštěvovalo školu opět 188 žáků. V důsledku válečné doby poklesl počet žáků na 109.

V roce 1921 byla škole přidělena další učitelská síla, neboť ve druhé třídě bylo předtím 116 žáků. V roce 1925 byla škola definitivně povýšena na trojtřídku, výuka ale nemohla být celodenní, neboť škola má jen dvě učebny. Třetí třída má proto vyučování každý den od 7 do 12 hodin a druhá třída od půl jedné do půl šesté. Mnoho dětí odcházelo v zimě do školy s lucerničkami, neboť když odcházely okolo šesté hodiny z domova, byla ještě tmavá noc. Odpoledne to bylo stejné. Zvláštní svátky pro školní děti byly svátek Božího těla, kdy byla škola zavřená a účastnila se procesí, a školní slavnost na konci školního roku.

Období od 17. století

Majitel sovineckého panství Jan starší Kobylka z Kobylího, patřil ke 30 moravskýrn direktorům v létech 1618-1620, kdy se Morava postavila proti císaři. 

Po porážce stavovského povstání na Bílé hoře 7. Listopadu 1620 bylo panství Janu kobylkovi z Kobylího konfiskováno a dekretem z 15. března 1622 bylo prodáno 18. ledna 1623 za  200 000 moravských rakouskému arcivévodovi a velmistru Řádu německých rytířů Karlu Františkovi pro tentýž řád. Proto se již Sovinec neobjevuje v konfiskačním protokolu z roku 1624 a není o něm žádná v zasedacím protokolu generální zemské komise. V roce 1643 vpadla vojska pod vedením Lennarta Torstensona do Čech a na Moravu. Na zpětném pochodu do Slezska, kam se švédská vojska vracela po neúspěšném obléhání Brna, rozhodl Torstenson obsadit Sovinec. V roce 1650 převzal Sovinec řádový místodržící Augustin Osvald z Lichtensteina.

První zmínka o místní kyselce se vyskytuje v kostelním inventáři r. 1689, kde se uvádí obraz p. Marie u kyselky. V polovině 19. století je obec hodnocena jako horská obec z významným průmyslem. Byly zde hřebíkárna, drátovna, výroba řetězů, papírna (1724–1944), výroba výšivek (založena 1900, v roce 1910 měla 100 zaměstnanců), výroba dřevěných cívek, 4 tírny lnu v roce 1930, mlýn založený 1890 byl v provozu do roku 1935, také zde působilo mnoho místních tkalců, kteří byly od nepaměti spojeny se zemědělskou výrobou.

Jedna zajímavost. Dne 3. února 1890 hlásil rýmařovský okresní hejtman Ratzner prezidiu moravského místodržitelství v Brně "silné zemětřesení v široké oblasti na sever od Rýmařova." Poštovní doručovatel z Rýmařova Florián Haage vypověděl, že na své služební pochůzce uslyšel kolem poledne na cestě z Dolní Moravice do Malé Štáhle zvláštní rachot, který nejdříve považoval za hukot vozů z lomů. V Malé Stáhli se však dozvěděl, že se v zimě v lomech nepracuje, že však četní občané v této době rovněž slyšeli onen podivný rachot. Středem zemětřesení byla obec Harrachov. Gruntovník Togel udával, že v Harrachově byly pocítěny tři slabší otřesy v 8 a 9 hodin ráno, nejsilnější kolem poledne, doprovázené hromovým rachotem. Ve škole byly otřesy tak silné, že drnčela skla v oknech a polekaný učitel nařídil žákům aby ihned opustili školu, jestliže se budou otřesy ještě opakovat. Hmotné škody však nebyly hlášeny žádné.

Od roku 1918

Československá republika při svém vzniku 1918 převzala obě dosavadní správní soustavy beze změny, jednak pro zachování právní kontinuity, jednak i proto, že se osvědčily a vžily jak v českých zemích tak na Slovensku. ObrazekSnahy německých nacionalistů o odtržení pohraničních území a na severní Moravě a ve Slezsku o vytvoření tzv. provincie Sudetenland u zdejších obyvatel zřejmě prošlo bez povšimnutí.Zpráv z následujících let není mnoho a v případě Dolní Moravice je to především osobní svědectví zdejšího faráře Alfonze Dedka, narozeného 25. května 1905 v Kozmicích v okrese Hlučin. Jmenovaný přišel do Dolní Moravice 1. září 1936 a byl zde až do odsunu v roce 1946. Jeho vzpomínky jsou místy emotivní, jak u vzpomínek bývá, a proto je třeba podle toho jejich výpověď hodnotit a doplňovat. Jsou nepřenosné a neocenitelné i proto, že původních obyvatel zde není. "Dolní Moravice a ještě jedno místo (Nová Ves), o které jsem také pečoval po stránce duševní. Každou druhou neděli mne tam zavezli v kočáře nebo v zimě na saních ke sloužení mše. S lidmi jsem si brzy velmi dobře rozuměl. Seznámil jsem se slečnou Rosou vyrostla na faře, to byl jaksi její rodný dům. Její matka byla totiž hospodyní u svého strýce, děkana Peschkeho, který byl farář v Dolní Moravici 40 let. Slečna Anna byla ráda, když jí slečna Rosa pomáhala jak v kostele, tak na faře. Ale musela stále chodit do Horní Vsi, jelikož její otec, posléze i matka byli nemocní. Smrt je oba povolala. A tak jsem nabídl slečně Rose, aby zůstala na faře. Ona zůstala ještě ve svém bytě a přišla teprve po příchodu Rusů, kdy začalo být zvláště nebezpečné, aby žena zůstala sama.

Prozatím ale byl teprve rok 1938. To byla doba, kdy Hitler jednával o Sudetech. V Československu bylo veliké napětí: Válka nebo mír? Já jsem musel tenkrát jako všichni mladí muži, jedno zda Češi nebo v Československu žijící Němci, narukovat a dostal jsem se do Valašského Meziříčí. Sanitní skupina, ke které Jsem patřil také já, byla tak špatně vybavena, že jsme nemohli pomáhat pěšákům ani při ošetření nohou. Také nálada byla špatná. Především němci neposlouchali, jen se smáli, když přicházeli rozkazy. Nechtěli být Čechům podřízeni. Pak jsme leželi u Moravské Ostravy. Tu a tam js slyšeli výstřely z pušek. O půl noci přišla zpráva: Hitler obsazuje Sudety. Po této zprávě jsme se my tři duchovní pánové – Němci, dali na útěk. Mezi Velkou Štáhlí a Dolní Moravicí jsme se dostali do konfliktu s vracejícími se českými vojáky, poněvadž nás kontrolovali a my neměli žádný propouštěcí list. Já jsem měl náhodou u sebe svůj kněžský límec. Ten jsem ukázal a voják nám na to řekl: "Vy jste kněží, vymůžete jít!" A tak jsme se šťastně z toho dostali. O dva dny později vpochodovaio německé vojsko.

Nadšení obyvatel Dolní Moravice bylo veliké, všude jásot a radost. Já jsem byl méně nadšený, poněvadž mi na faru přidělili tři esesáky. Ti chtěli být dobře obslouženi. Museli jsme jim na naše útraty obstarat víno a šampaňské a každý večer se pořádaly hostiny. Jak jsme byli rádi, když nás tito lidé opustili! Později musely kostely odevzdávat chudinské peníze. Stále se objevovaly nové výnosy a nařízení a vše bylo přeorganizováno. Pozvolna jsme začali tušit, co Hitler zamýšlel. Možná si vzpomenete na propagandu, která byla zaměřena na mládež: "Mládeži, my Vás potřebujeme! My potřebujeme vojáky. Každý, kdo se dobrovolně přihlásí a 2 roky odslouží v armádě, dostane později úřednické místo."

Také v Dolní Moravici byli takoví, kteří této propagandě padli za oběť. Druhá světová válka stála přede dveřmi a bída, která nás později postihla, měla tady svůj začátek.

Každý může o šestileté válce vyprávět, zvláště o tom, jak bylo vše ztraceno. Ale zpočátku jsme o válce věděli málo. Vždyť se odehrávala  daleko od nás a napřed byla samá vítězství. Obyvatelstvo bylo vypuknutím války zděšeno, ale když se pořád vítězilo, stupně nadšeno. Možná, že Hitler měl s tou válkou pravdu! Pak ale přišlo zapojení Ruska do války a úspěchy přestaly.

Stále častěji přicházela oznámení o padlých a brzy měla každá rodina mrtvého. Němci byli vytlačeni zpět, spojenci přistávali a dovídali o strašném bombardování měst. Od roku 1944 lítaly také nad námi bombardovací eskadry, často tisíce letadel. Pak řinčely tabule. Ale ještě většina lidí věřila v konečné vítězství, byla jim slíbena zázračná zbraň.

A pak přišel rok 1945. Už na podzim roku 1944 procházely Dolní Moravicí první trény, nyní táhly ustavičně přes vesnici. Přicházeli lidé z východu. Byli to maďarští Němci, rumunští Němci, ruští Němci atd. Ti byli na útěku před Rusy, kteří teď tyto země obsazovali. Jenom nepadnout Rusům do rukou! To je jistá smrt! Nacističtí pohlaváři v Dolní Moravici určili faru jako přijímací tábor. Oni nemohli nikoho příjmout, poněvadž jejich budovy byly úřední. Možná to byla boží prozřetelnost. Měli jsme ještě 12 metrů dříví a byly tady také potraviny. Na faře jsme poskytli v této době přístřeší skoro nepřetržitě v průměru 60 osobám. Vystlali jsme celý dům dlouhou slámou (žitnou), aby se ti ubozí lidé měli kam položit. Nemocné jsme ale uložili do mé postele a do postele slečny Anny. Stále někteří umírali. Ty jsme pak pohřbívali na hřbitově, často bez účasti lidí z trénu, kteří už odtáhli dále na západ. Slečna Anna a slečna Rosa si nedopřály žádný spánek Musely se starat o ty lidi, pro ně vařit a připravovat jídlo. Dům byl tak obsazen, že jsme měli taktak místo pro sebe. Můj nábytek byl přeměněn v pomocné stoly. Byla to veliká zátěž, ale my jsme chtěli pomáhat.

V lednu 1945 byla prolomena oderská fronta a Rusové se stále rychleji přibližovali. Jedno město za druhým jim padlo do rukou a pak jako z Krnova na sever, tak také z Opavy na východě, bylo slyšet den co den dělostřeleckou kanonádu. Teď už nevěřili všichni lidé v konečné vítězství, ale stále jich bylo dost. Šířila se panika. Máme utéci před Rusy? Nechat vesnici ve štychu? Máme jít s vojáky na západ? Všude bujely fámy: Tak říkali někteří lidé, že viděli v měsíci krev a to znamená něco hrozného. A stále bylo kolem mluveno, co je lepší: Konec s hrůzou, nebo hrůzu bez konce. V noci na 8. května nastalo hromobití na dveře a okna. Byli to němečtí vojáci, kteří prosili o nocleh. Rusové jsou už jim v patách, ale oni se chtěli pokusit uniknout přes hory k Američanům. Kolem poledne jsme se strašně vystrašili. Z Horní Vsi bylo slyšet strašné exploze. Brzy jsme se dozvěděli, Že Rusové, kteří byli ve Václavově a v Malé Morávce odstřelují Horní Ves. Tam byla umístněna většina vojáků a také jejich zbraně. A tam také odbočovala cesta do hor. V Horní Vsi byl domeček slečny Rosy a ona tam teď nebydlela sama. Rodina jejího bratra s pěti dětmi mezi pěti a šestnácti roky tam utekla. Mysleli si že tam budou v té odlehlé Dolní Moravici na úpatí hor jistější než v malém městě u Opavy, kde jinak žili, kde otec, nyní na vojně, byl učitelem. Slyšeli jsme, že zrovna tam u domu slečny Rosy dopadla většina granátů. Tam byly totiž odstaveny vojenské kanóny. Dvě osoby tam přišly o život. Vojáci táhli nyní spěšně pryč nahoru do hor, kde byla ještě otevřená cesta na západ. A s nimi odcházelo hodně dívek z Dolní Moravice, které doufaly, že tak utečou před Rusy. Nepodařilo se to všem, jak jsme později slyšeli. Napřed jsme neměli o nich žádnou zprávu. Lidé nyní odcházeli do sklepa, poněvadž ostřelování neustávalo. Třásli jsme se strachem. Především jsme se báli, že budou uzavřeny protitankové zátarasy na ulici z Malé Morávky a Velké Štáhle. Pak by Rusové neznali žádné slitování. V přestávkách, kdy ustalo střílení, byla vyvěšována bílá prostěradla jako prapory ze střešních oken a vlajky s hákovým křížem, obrazy Hitlera a pod. byly spalovány nebo jinak ničeny. Tak  přišla noc. Najednou přišli vojáci a křičeli a rozčilovali se, a my mysleli že to jsou Rusové. Ale byli to ještě jednou němečtí vojáci a rozčilovali se, že byly vyvěšeny bílé vlajky. Museli jsme je dát ihned dovnitř. Vesnice musí být utajena, Rusové odraženi. To jsme se opět třásli strachem: Budeme muset všichni zemřít. Pak to trvalo ještě chvíli a už jsme slyšeli rachot tanků. Rusové byly tady. Nyní následovaly dny hrůzy, zvláště pro ženy. Podnikali na ně hon. Mladé ženy se schovávaly, dávaly si na hlavu šátky jako staré ženy, malovaly si na obličej popelem vrásky. A přece to mnohým nepomohlo. V kostele se schovalo asi 20 mladých žen a já jsem kostel za nimi zamkl. Ale někdo je musel zradit. Byl jsem donucen kostel otevřít, jinak by mě byli zastřelili. Vpadli mezi ně. Paní Stoller, která měla svůj statek vedle fary, byla znásilněna k smrti.

8. května bylo příměří. Jak jsme byli rádi. 8. května začali Rusové oslavovat svoje vítězství s alkoholem a byli brzo zcela opilí. Já jsem se odvážil do Horní Vsi, abych přivedl slečnu Rosu na faru, poněvadž tam nebyla jista. Před knězem měli Rusové do určité míry ústu a mohl jsem se s nimi bavit česky. Obě řeči jsou si navzájem podobné. V Horní Vsi to bylo strašné. Rusové byli opilí a trápili lidi. Zahnali třeba děti dohromady s úmyslem je zastřelit a tak vymáhali od lidí šperky, peníze a hodinky. Chtěl jsem jednoho Rusa zadržet, tu mne vystřelil. Ale já jsem uhnul do boku a Rus mě netrefil. Se slečnou Rosou jsem šel pak oklikou zpět na faru a vzal jsem s sebou také šestnáctiletou neteř slečny Rosy, která se třásla strachem před Rusy. Ale brzy se vyskytly nové hrůzy. Z Horní Vsi táhly tmavé kouřové mraky. Šli jsme na hřbitov na kostelní horu, odkud byl dobrý přehled. A tu jsme to viděli. Horní Ves hořela. A stále nové statky se ocitaly v plamenech, pěkně popořádku, tak jak byly podél silnice. To bylo žhářství. Rusové založili ve vesnici požár. Nastal večer. Všude sršely jiskry, šlehaly plameny a z hořících statků bylo slyšet řev zvířat, která Rusové zakázali zachraňovat. Nyní jsme se dozvěděli, že to lidé z Horní Vsi nemohli více snášet. Tu lidé brali svoje rance se šatstvem, které se jim podařilo zachránit a utíkali za ochranou do lesů. Mezi nimi byla také paní Kimmel se čtyřmi mladšími dětmi. Byla dva týdny schována v lese. Pak jsem ji vypátral a odvedl na faru. Mezitím se nastěhovali na faru do horního patra ruští poručíci, odkud vykonávali určitý způsob správy. Nechtěli nic z naší kuchyně, měli strach, že by mohli být otráveni. Proto musela slečna Anna a slečna Rossa chodit dům od domu a žebrat o vajíčka pro Rusy.

Dověděli jsme se nyní, že mezi Velkou Štáhlí a Rýmařovem padlo do rukou Rusů velké množství lidí z trénu. Také já jsem byl několikráte v ohrožení života. Obyvatelé Dolní Moravice totiž schovali ve farní stodole a kůlně věci a Rusové je našli. Vícekrát jsem stál u stěny a před mýma očima byly namířeny pušky. Jako na zavolanou přišel v té nejnebezpečnější chvíli vyšší poručík, který zmařil vykonání rozsudku. Za to jsem kvůli poručíkům neměl v noci klid, i přes den mě trápili. Ti "vyšší" z armády přicházeli totiž skoro denně s děvčaty od asi 20 do 25 let, přijížděli drožkou, zavolali mě z postele a já jsem musel potvrdit ženám jejich krásu a tělesnou zdatnost. Za to mi nabízeli kořalku. Rusové nyní začali shromažďovat všechen dobytek od sedláků. Koně si vzali ze stájí ihned po obsazení vesnice. Zapřáhli je před svá děla a hnali je cvalem Rýmařovským kopcem nahoru. Teď sbírali krávy do velkých stád a hnali je do Malé Morávky, kde měly být nakládány a poslány do Ruska. Kolem leželo hodně zdechlých zvířat a lidé přicházeli, čtvrtili je a odnášeli si maso. Vyskytovalo se také hodně rozehnaných zvířat, která bloudila sem a tam. Když to Rusové nezpozorovali, pokoušeli se sedláci takové zvíře chytit a odvést jej do prázdného chléva. Často to dělaly děti. Tak také deseti1etý Lothar Ascher tímto způsobem opatřil svojí rodině krávu. Také my na faře jsme chytili mladou krávu, pojmenovali jsme ji Líza – později, až jsme ji" vypiplali': se projevila jako vynikající dojnice.

Teď ale přišla doba, kdy Rusové pozvolna odcházeli. Místo nich přicházeli do kraje Češi, byli plni nadměrné nenávisti vůči Němcům a tu si vybíjeli na nás. Přicházeli do statků, vyháněli majitele se zbraní v ruce a sami se dělali "pány". Někdy museli vlastníci jako otroci pro nové pány pracovat a za to byli od těchto biti, ušlápnuti a nadávali jim nejhorším způsobem.

Následovalo jedno nařízení za druhým: Musela být odevzdána všechna jízdní kola, hudební nástroje, rádia, veškeré cenné věci. A stále platilo: Kdo se tímto nebude řídit, bude zastřelen. Němci nesměli překročit hranice, brzy museli všichni Němci nosit viditelně na svém oblečení bílou látkovou záplatu s velkým "N", to znamenalo Němec. A běda, když někdo tento odznak zapomněl. Později byla tato bílá záplata nahrazena žlutým páskem, který se nosil na paži. Ten byl ještě lépe viditelný.

Do Dolní Moravice přišla skupina českých policistů, kteří byli účastni na všech těchto věcech a museli je prosazovat. Tak jako Rusové obsadili první poschodí fary a brzy se na dvoře kupily hromady cenných věcí obyvatelstva, především hodně jízdních kol, která nyní pomalu rezivěla. Pak pátrali po nacistech, případně po těch, které za ně považovali. Na faře byl klid, ale obyvatelé vesnice byli těžce utlačováni přivandrovalými Čechy. Stále více sedláků ztrácelo svoje statky. I pekař Weder musel svůj dům opustit. Jeden Čech, který byl údajně také pekařem, se tam nastěhoval a jeho "vytlačil". Od toho nebyl v Dolní Moravici pořádný chléb. Ten nový, tzv. chléb, nebyl vypečený, byl plný "zákalců" a tak špatný, že slečna Anna od té doby sama pekla náš chléb.

Německým dětem bylo zakázáno chodit do školy. Nyní jsme slyšeli čím dál častěji a stále jistěji, že Němci mají být ze své vlasti vyhnáni. Z počátku tomu nechtěl nikdo věřit. ale také takoví, kteří museli od Čechů tolik vytrpět, že říkali, že to bude vysvobození, když se od Čechů dostanou pryč.

A tak přišly Vánoce a nový rok 1946 a teď skutečně začalo vyhánění. Bylo to v únoru, kdy asi třetina obyvatel vesnice dostala rozhodnutí, aby se příští ráno dostavili na určené místo. Každý si mohl vzít sebou zavazadlo o váze 50 kg a něco peněz. Domy nesměly být uzamčeny, klíče musely být odevzdány. A kdo se podle toho neřídil, bude zastřelen. Vesnicí se ozývalo naříkání. Příští den táhla dlouhá kolona kolem fary do Malé Štáhle a odtud do Rýmařova. Odtud byli odváženi za hranice a již nikdy jsme je neviděli. Příští transport byl odbaven o Velikonocích. Zrovna na Bílou sobotu přišlo rozhodnutí: na velikonoční úterý musíte opustit Dolní Moravici. Už předem balili a třídili, poněvadž 50 kg budoucího jediného majetku, to není mnoho. Museli brát v úvahu, že děti jsou ve vzrůstu a budou brzy potřebovat větší oblečení a boty a že pravděpodobně nebudou mít možnost něco koupit. A také nějaké nádobí a příbory bylo zapotřebí a to je těžké. A k tomu ložní prádlo a deky pro každého. Napřed měli sbaleno všechno ve velkých truhlách podobajících se pleteným košům když bylo řečeno, že budou při kontrole všechny spolu váženy a počítány, všechno zase přebalovali, dávali do prostěradel a svázali do velkých ranců. Na Velikonoce mohly jít děti ještě jednou do zahrady hledat velikonoční hnízdečka a našly tam také malé dárečky podomácku zhotovené. Také se mohly ještě jednou najíst dosyta našeho posypkového koláče a králičího masa. Příštího rána se shromaždovaly povozy u Breiterova hospodářství. Šel jsem za všemi, podal jsem jim ještě jednou ruku a požehnal jim. Přes Rýmařovský kopec se šlo do Rýmařova. Nikdo se nevrátil zpět. My jsme byli vystěhováni až 15. července. Napřed mi Češi dalo najevo, že mohu zůstat, jelikož jsem z Hlučínska a považují mě za Čecha. Ale já jsem nechtěl. Nechtěl jsem zůstat sám mezi zcela cizími. Chtěl jsem být u své farní rodiny a sdílet s nimi jejich osud. Tak nás napřed dopravili do Janovic u Rýmařova, kde nás drželi 3 dny: Češi nám tady odebrali hodně věcí, co se jim hodilo, co mělo v jejich očích cenu. Nakládání a nástup do

vagónů pro dobytek, uzamykání dveří z venku, odjezd směr Olomouc, v Olomouci jsme měli půldenní zdržení. Pak to šlo přes Hradec Králové, Prahu, Plzeň do Chebu Tady jsme museli 3 hodiny čekat. Mohli jsme vystoupit z vagónů, ale byli jsme přísně střeženi. Pak jsme zase nastoupili, dveře byly opět uzamčeny a jízda pokračovala dál. Najednou vlak zastavil, dveře byly otevírány: Už zde nebyli žádní Češi, žádní hlídači. Byli jsme za hranicemi, byli jsme v"Německé říši". Jak to mělo jít dále? Místo kde jsme překročili hranici se jmenovalo Wiessau. Dostali jsme polévku, vyšetřili nás a ošetřili práškem. To mělo být proti hmyzu. Jako bychom nějaký hmyz měli. Kolem večera se vlak rozjel ve směru na Augsburg, kam jsme dojeli ráno. Tam jsme dlouho čekali, než nás dovezli do hlavního vládního tábora. Tam jsme museli pět dnů čekat na rozdělení do vesnic. Po tu dobu jsme museli spát ve velkých sálech na poschoďových postelích. Třikrát denně jsme dostávali jídlo, ráno a večer chléb a černou žitnou kávu, v poledne hustou polévku. Do města jsme jít nesměli, jedině kdybychom dostali povolení. Poněvadž jsem chtěl tento čas využít, odebral jsem se do biskupského ordinátu, ohlásil jsem se a požádal hodnostáře o přidělení místa pro duchovní péči. Ale měl jsem deprimující zážitek:" Ven," zněla odpověď: kterou jsem dostal. Pomyslel jsem si:" To teda má být zacházení s námi v Německu, po tom, co jsme jako Němci museli vytrpět?" Opustili jsme Augsburg a byli jsme dopraveni do Mark Oberdorf, kde nás brzo rozdělili do obcí. Napřed přišla jedna skupina z nás do tábora v Unterthingau. Tam nebyly dobré poměry, poněvadž tem nebyly oddělené místnosti na spaní pro ženy a muže, všichni museli používat stejné sály: Tady jsem si zašel na farní úřad, možná, že bych mohl být ubytován na faře, když jsem přece kněz? Ven! S vámi nemáme co do činění. Zde vzpomínky končí.